Červen 2012

Sbohem!!

21. června 2012 v 21:33 | Unique C
Omlouvám se všem, ale jednou provždy končím jak s tímto blogem, s grafikou, se vším... NE, nebudu mít nový. NE, nemůžete mě jakkoli kontaktovat. NE!!

Nebojte se, JÁ si nic neudělám, to ovšem nemohu říct za druhé....
1/ vyhořel mi kompletně počítač- s téměř dopsaným Lovem, s písničkami, se skypem, ze zprávami, s uloženými hesly, ...

2/ určitě budu mít zaracha na PC píšu na černo od tátovýho (jak si tím sem tak jistý? vzteky jsem do toho počítače trošku četnul ["trošku"] a roh bedny totálně promáčkl zeď)

Víc mě sere to, že nebudu s nikým v kontaktu, nemůžu sledovat filmy...nic. Ani si objědnat ty zas- pastely! Jedině na školním počítači a to těžko, budu hradit opravu "mého" počítače, zasádrovávat díru v té zdi...
Docela mě to nasralo, nehodlám nic psát znovu, prostě Plán C je jediná povídka, žádné pokračování. Nejlepší bude, když Lov na stín ani nebudete začínat číst. (Měl jsem dopsanou 14. kapitolu, poslední měla být 16. a zde je publikovaná 4., kolik to bylo A4? 36 ! To opravdu přepisovat nebudu, kord bych na to měl poslední hodinu na PC- se štěstím).

Takže SBOHEM!!!!

Sting- desert rose (remix)

21. června 2012 v 18:44 | Unique C |  Hudba,klipy,ke stažení
Jeden z mála remixů, co se mi líbí víc jak originál!! Opravdu, je dobře zrychlená, nakombinovaná, hlas tam zní přímo skvěle!!



Této písničce nemám co vytknout! Přivedla mě na mnoho dalších nápadů ke kreslení a jiným věcem. Opravdu luxus!!!!

Hlas: 11 /10 ♥♥♥♥
Hudba: 11 /10 ♥♥♥♥

Opravdu super k uvolnění!!! Nádhera!!!

Michel Telo- Bara bara bara Bere bere bere

21. června 2012 v 18:41 | Unique C |  Hudba,klipy,ke stažení


Tak podle mě skvělá písnička. Taková volná a chytlavá, že? :)))

Hlas: 10/10 ♥♥
Hudba: 9/10

Celkem dobrá písnička :-)))) Není nejlepší, ale určitě patří mezi ty nadprůměrně dobré ;)

Rihanna- Where have you been

20. června 2012 v 18:53 | Unique C |  Hudba,klipy,ke stažení
Nádherný song od Rihanny. Není nejhezčí, co kdy nazpívala, ale určitě je v horních příčkách. Je to celkem pecka, co myslíte vy?


Hlas: 10/10 ♥♥ (za ten refrén -Where hjave you be-e-e-en, Where have you be-e-e-en)
Hudba: 9/10 ♥ (nelíbí se mi, jak jsou tam ty části, podobné nějakému vystřihnutému hardstylu, to je podle mě zcela jiná kategorie, než výšky refrénu, je to jen můj názor, ale asi tam je trošku víc věcí, co by tam být nemusely)

Ale celkově se mi písnička líbí. :-)

Kapitola 4. ,Lov na stín

20. června 2012 v 18:49 | Unique C |  Lov na stín
Kapitola 4.

Do pokoje vešla Andrea. Hubená postava, vysoká tak sto sedmdesát, hnědé vlnité vlasy a hnědé oči.
"Ahoj, posaď se.", nabídla jsem ji židli.
Zůstala stát. "To je dobré."
"Jak se jmenuješ?"
"Andrea."
"Jako má sestra.", usmála jsem se. Všimla jsem si, jak křečovitě svírá svůj slaměný klobouček. "Co děláte ve svém volném čase?"
"Dělám atletiku. Hlavně běhám."
"Dlouhé tratě?", posunula jsem si brýle na čtení trochu výš.
"Ne, mám astma, jen krátké."
"Aha. Jak se učíte?"
Pokojem se rozeznělo prasknutí. Její klobouček se uvolnil a k zemi se sneslo stéblo slámy. "Sakra!"
"Co?"
"Řekla bych, že dobře."
"Jste ve stresu?", vypnula jsem propisku, která stihla načmárat jen její jméno a pomlčku.
"Ano…jsem poprvé u výslechu.", sesunula se na židli s lesklýma očima.
"Nemusíte se ničeho bát, jen odpovídejte."
Pohledem střelila na svůj odraz ve zrcadle. "Vypadám hrozně, co?"
"Jen ustrašeně. Znala jste Ivetu?"
"Byla to jako moje sestra. Spolužačka, ale dalo se jí věřit, věděla o mě všechno. S kým kam chodím, co ráda dělám, jím, má oblíbená místa i mé oblíbené ponožky."
"Aha.", chápala jsem ji, ale musí odpovídat.
"V kolik tak opouštíte školu?"
"Někdy ve třinácté hodině, jindy až v šestnácté. Každý den mám atletiku, kdokoli to může potvrdit."
"Dobrá…" Andrea- nevinná. "Povězte mi něco o Anně."
Mrkla na mě. "Je nejchytřejší od nás. Má samé jedničky, je jen výjimkou, kdy má dvojku a trojky nemá snad nikdy."
"Tak ta je chytrá."
"Je ke všem lhostejná. Možná se na nás směje, ale kdyby se něco stalo, zachová si diplomatický ledový úsměv. Bez špetky citu.", zatočila se zmuchlaným kloboučkem, až to praskalo.
"Hm. Nechci vás už dále trápit. Jděte domů a vyspěte se."
Konečně si otřela slzy. "Jen tohle?"
"Moc toho nemáme, takže zatím to bude stačit. Opatruj se. Jo a pošli prosím další."
"Jo, těšilo mě."
Mě taky, ale city do práce- NE-E!

Do pokoje vstoupila hubená malá postava s tmavými vlasy až po lopatky.
"Posaďte se."
Posmutnělý výraz s jejíma zelenohnědýma očima byl až deprimující. Bledý obličej tomu dával děs.
"Jak se jmenujete?"
"Natálie."
"Co děláte ve svém volném čase?"
Dlouho nic neříkala. "Vymýšlím…"
"A co vymýšlíš?"
"Příběhy.", tlumila hlas. Mluvila tajemně. Nelíbil se mi její tón hlasu, ačkoli barvu měla nádherou.
"Jaké?", přimhouřila jsem oči.
"Bolestné…", mrkla na mě.
Sakra, takový děsivý pohled. "A něco jiného?"
"Chodím ven s kamarády."
"Co děláte venku?"
"Kouříme, pijeme, smějeme se."
"A s kým chodíte ven?"
"Tak různě, někdy chodím sama, jindy s Gildou, Andreou,… různě."
"Rozumím. V kolik chodíte ze školy?"
"Ve dvanáct, ale v pátek v osmnáct."
"A co předevčírem?"
"Ve dvanáct."
Jí jsem viděla odcházet.
"Byly jste velké kamarádky s Ivetou?"
"Ne. Teda, nebavily jsem se spolu, ale nic víc. Má….měla jiné záliby, koníčky. Neměly jsme si co říct."
"Chápu."
Natálie- otazník, nevinná. Kdo by s jejíma rukama mohl vraždit? Jen kost a kůže, ale pokud tohle bylo něco… jiného než člověk, nevíme, jaké to má hranice.
"To stačí, pošlete dalšího prosím."
"Naschle.", vstala ladně, neutrální výraz mizel za dveřmi. Ihned jsem škrtla -nevinná.

Vešla vysoká dívka. Hnědé vlasy po lopatky ,červený melírek na pravé straně. Modré velké oči hrály se slzami.
"Jak se jmenujete?"
Posadila se, na kolena si uložila svou šedobílou mikinu. "Alice."
"Koukám, že asi posilujete?" Byla hubená, ale měla spíše trošku chlapeckou postavu. Za to stehna, bože co já bych za ně dala!
"Jen sto sklapovaček denně a padesát kliků."
"Jen?"
"Ano, mám mnoho zvířat, vyžadují si mou pozornost."
"A jak se učíte?"
"Mám nějaké dvojky, trojky. Především z matiky, je trošku obtížnější."
"Máte ve třídě nějaké nepřátele?", dala jsem na stůl své brýle.
"Nepřátele…", koukla do zrcadla, "nemusím moc Ivana, jinak si nemyslím, že bych tam měla nepřátele."
"V kolik odcházíte ze školy?", viděla jsem ji odcházet, ale musím se zeptat.
"Kolem patnácté hodiny každý den."
"Jo, to sedí. To stačí, pošlete mi prosím toho… Ivana."
Odešla a v zápětí už přede mnou seděl.

Akira Yamaoka- Promise (Reprise)

19. června 2012 v 20:35 | Unique C |  Hudba,klipy,ke stažení
Akira Yamaoka Vám přináší nádhernou písničku hranou na klavír (mě strašně uklidňuje a díky ní se vžívám do mého psaní). Opravdu u ní skvěle relaxuji, když se cítím strašně hrozně...



Hudba: 11/10 ♥♥♥♥ (opravdu, ten jeden bod z maxima tam musí být!!!!!!!!)

Je to jen hrané, ale skvělé!!
Mohli jste ji slyšet i v hororu Silent Hill. Snad se vám bdue líbit jako mě!!

Kapitola 3. ,Lov na stín

19. června 2012 v 17:12 | Unique C |  Lov na stín
Kapitola 3.

Šli jsme ulicemi města a mezitím stihl Bernard zavolat řediteli, ať nějak dostaví žáky na policejní stanici.
"A máš teď někoho?", začal Bernard. Měli jsme kdysi mezi sebou menší románek, skončilo to, když jsem zjistila, že má ženu a dítě. Vůbec mne to neudivilo, chlap jako on, taková postava, pohledný, milý a pozorný vůči ženám.
"Ne. Nemám čas a ani mi to nechybí.", podívala jsem se na něj a spatřila jakousi bolest. "A ty?"
"Ne."
Zastavila jsem. "Cože?"
"Jeden kolega vyzvonil mé bývalé ženě, že jsem s tebou něco měl, vypadla z bytu dřív než jsem stačil dorazit domů. Děti vtahu, prachy taky. Ale to už jsou dva roky pryč.", chabí úsměv nestačil na zamaskování bolesti ze ztráty.
"To je mi líto.", sklopila jsem oči, věděla jsem, že je to moje chyba. Kdybych nebyla taková kráva!
"Jo, mě taky."
Nastalo mezi námi ticho.
"A co Tonda, stále žije?", usmála jsem se při vzpomínce na toho chlupatého namakaného psa. Ty jeho mohutné tesáky a tlapy, až mne zamrazilo.
"Jo! Ten chlupáč ne a ne natáhnout bačkory. Ale alespoň ten mi dělá společnost. Hele, už jsme tu.", zatáhl mne do úzkých prosklených dveří čínské čajovny. Prudká vůně skořice, tabáku a nejrůznějších čajů.
"Sedneme si sem.", sundal mi černý kabát, nabídl mi židli. Proč já ho vlastně nechala? Pokynul jakému si číšníkovi, ihned přiskočil.
"Ahoj Evelin!", pronesl a plácl mne přes rameno.
"Co prosím?", vytřeštila jsem oči.
Bernard už se chystal vstát, nebo jen něco říct, ale vypadalo to strašidelně. Ten chlapec by dostal pořádně přes frak. Jeho bílé tváře, světle modré oči a černé vlasy, doplňující ramenatou postavou….mohlo mu být kolem dvaceti?
"Pardon! To je omyl, moc se omlouvám!", přitiskl se notýsek k hrudi, zasmál se a podrbal se na tváři. Celkem milý chlapík.
Bernard se ale moc netvářil. "Já si dám černou kávu, bez mléka, bez cukru."
"Já si dám kafe s mlékem i cukrem.", usmála jsem se na tu jeho ztrápenou tvář. Zapsal si naše objednávky a zmizel za pultem.
"Ty znáš nějakou Evelin?", zeptal se mě.
"Ne a ty?"
"Kdybych nějakou znal, neptám se tě.", usmál se.
Seděli jsme tam s kafi. Povídali si o různých případech, přepadeních, až jsme dospěli nějakou cestou k tomuhle případu. Byl divný a zase se debatovalo o duchách.
"Podle mě neexistují,", pronesla jsem. "ale poslední dobou nevím, co si mám myslet." Dala jsem si pramínek vlasů za ucho. Bylo tu příjemné teplo, zatím co venku byla zima. Typický anglický podzim.
"No, tak jsme na tom stejně. Nejhorší je, že jsem fakt nikoho neviděl, ani na jedné nahrávce, kromě Ivety a ty taky ne. Tak co potom…"
"Hele, já nevím, ale už tu sedíme půl hodiny, neměli bychom se vrátit?"
"Asi jo.", kopl do sebe poslední doušek kávy, podal mi kabát a šlo se.
Venku foukalo jako blázen. Šílený vítr. Slunce zalezlo za temné mraky a to bylo teprve hodinu po poledni.
Celou cestu jsme takřka nepromluvili, až na slova, narážející na mého psa. Rázem se mi začalo stýskat.
Dveře klaply. My vešli do místnosti plné teenagerů, jejich rodičů a hluku.
Překřičela jsem se. "Uklidněte se prosím! Zanedlouho si vás budeme volat po jednom do místnosti a budeme se vás ptát na pár otázek, pak budete moci zase jít."
"A kdy to bude!?" "Mám doma malé děti!" …. , takové hloupé výmluvy.
"Pokud už něco máte, nechte tu své dospělé děti a jděte si domů, pak vám zavoláme.", bránil mě Bernard. Vše rázem utichlo. Většina rodičů odjela, ale nechali nám tu své "ratolesti".

"Viděl jsi, kolik jich je? To bude zase práce."
"Jo.", připravoval na stůl diktafon a zapínal kameru v místnosti, s jednostranně průhledným sklem.
"Já tu budu, ty pozoruj.", nabídla jsem se. Potřebuji to slyšet přímo.
"Opravdu?"
"Jo."
Sešteloval kameru přesně na stolek uprostřed, kde stály dvě židle. "Dobrá, budu hned za sklem, kdyby něco, stačí zavolat."
"Mám u sebe mé miláčky, nemusíš se bát.", položila jsem dlaně na dva Rugery.
"Ale jen v nouzi.", napomínal mě s třesoucí se ukazovákem.
"Neboj se a raději mi sem už někoho pošli."

Za pár vteřin později už jsem měla při sobě notýsek a přede mnou seděla Anna Nová. Hnědé vlasy po ramena v culíku, inteligentní, vyrovnaný úsměv jí hrál na tváři.
Co to na mě hraješ ty malá….
"Proč tu tedy jsem?", vtrhla mě z mých myšlenek.
"Jak se jmenujete?"
"Anna."
"V kolik normálně chodíte ze školy?"
"Mezi patnáctou a čtrnáctou hodinou."
"Hm. A předevčírem jste odešla kdy?"
"V patnáct a asi deset minut?"
"Ale kamery vás nezachytily."
"Ale musely!", zasmála se.
"Hele, mám fotografickou paměť, tak to na mě moc nezkoušej."
Její úsměv rázem zmizel. "Byla jsem ještě v knihovně, sháněla jsem si referát."
"V kolik jsi odešla?", ani jsem si neuvědomila, že já tykám. Ale ona se nezblázní!
"Myslím, že okolo dvacáté hodiny. Používám ke shánění informací pouze knihy. Odešla jsem zadním vchodem."
"A to jsi neslyšela žádný podezřelý zvuk?"
"Ne."
"A věděla jsi, že je Iveta stále ve škole?"
"Občas se zdržela v počítačích, ale ona má jinak dlouhou výuku, než já. Nebo mohla mít kroužek, co já sakra vím!", klidně už rozhodně nevypadala.
Poznamenala jsem si: Anna- podezřelá.
"Dobrá, to by mohlo zatím stačit, pošli po sobě dalšího."
"Naschle.", pozdravila se slzami na tvářích.

Kapitola 2. ,Lov na stín

19. června 2012 v 17:11 | Unique C |  Lov na stín
Kapitola 2.

Výtah mne vyvezl do pátého patra, přímo před vchodové dveře mého bytu. Odemkla jsem a vstoupila do svého, čerstvě vymalovaného, království, co byl v pronájmu jen na sedm dní, za které jsem měla celou záhadu vyřešit….
V chodbičce hrály tóny žluté, oranžové. Kuchyně hřála příjemnou růžovou višňovou a obývák byl v dolní části natřen zelenou, připomínající trávu, většina ploch stěn bílou, ale strop modrou, znázorňující oblohu. "Má" ložnice zářila kovově šedou s krémově hnědou. Klidné barvy pro přemýšlení.
Je na čase, abych se představila.

Jmenuji se Hana Karbonová. Je mi pět a dvacet let, mám vystudovanou střední zdravotnickou a vysokou školu se zaměřením na psychologii. Momentálně pracuji jako vrchní kriminalista ve Státech, kde jsem také nejlepší kriminalistkou. Vyšetřila jsme za tři roky své práce pět set třicet osm případů.
A co vůbec holka jako já dělá v Londýně? Zavolal mi můj kamarád- Bernard. Jeden z nejlepších policistů v Londýně, že zde prý někdo masově a ukázkově zavraždil mladou dívku. Beze stopy utekl. Jen tak mimochodem- volal ve dvě ráno mému nadřízenému. Překvapuje mě, že stále nějakého mám. Okamžitě jsem se musela transportovat sem. Prý je to velmi naléhavé. Tak jsem tu a straším zde žáky vysoké umělecké svým odznakem.

Uvelebila jsem se do svého křesla, co jsem si nechala dovézt až z Las Vegas. S kafíčkem z letiště jsem sledovala dopolední telenovely a televizní reklamy na různé nové pomocníky do kuchyní či domácností. Rozmotala jsem si cop ze svých černých vlasů. Hlasitý vzdych se rozléhal po poloprázdném bytě, následovalo tiché chrápání. Taky jak by ne? Být vzhůru od tak časných hodin a za dva dny naspat jen tři hodinky. Letadel se šíleně bojím, takže jsem strávila téměř dvě hodiny letu schoulená za pásem, klepoucí se jak osika.

Vzbudil mne telefon.
"Hana."
"Už máte něco nového?"
"Čekám na kamerové záznamy, pane.", na druhé straně jsem poznala svou nadřízenou. Zřejmě jsem neřekla, že je to žena.
"Dobrá. Jakmile budete něco mít, zavolejte, číslo uvidíte na displeji."
"Samozřejmě, madam."
Položila. Podle mě je to jen jedna z dalších namyšlených sviní, co si bojí namočit ručičky v tvrdé práci. Všechno by chtěla mít nalajnované přesně dle rozvrhů, ale vůbec nebere ohledy na ostatní. Jo, dostávám dost slušné prachy, ale co toho naspím!? Spíš nenaspím…

Podívala jsem se na levné hodinky se zlatnictví- jedenáct hodin ráno.
Za dlouhého převalování jsem se konečně rozhodla zajít pod sprchu. Dvacet minut pod teplou tekoucí vodou, co více si můžete přát ke slastnému povzbuzení?
Osušila jsem se bavlněným béžovým ručníkem.
Nahodila jsem na sebe šedou podprsenku, bílou neprůsvitnou košili, černé kalhoty a tmavě rudé sako. Samozřejmě kravata- šedé proužky s bílorudým lemem.
Vlasy jsem stáhla do drdolu, který byl zpevněn velkou černou sponou.
Narychlo jsem popadla štos složek o žácích první třídy na vysoké a upalovala jsem do tramvaje s jablkem a malou taškou, ve které se schovával mobilní telefon, klíče, baterka, pepřový sprej, mini notebook a pár líčidel s deodorantem.
Uvelebila jsem se na jednu z mnoha volných sedaček a jela na policejní stanici. Během cesty, která ubíhala dost pomalu, mi zbyl dost času na pročtení všech složek.


"Máte teda ty nahrávky?", začala jsem diskuzi bez pozdravu s Bernardem. Dneska už jsme se bavili, tak proč se znovu zdravit. No ne?
"Jo, přišli před deseti minutami. Akorát jsem to pustil, zatím se nic nedělo."
"Dobře.", sedla jsem si na stůl vedle sedícího Bernarda. Černé strniště si stále neoholil a i na něm byl vidět nedostatek spánku. "Nějaké jiné důkazy?", zašeptala jsem, abych nepřerušila tu hororovou atmosféru.
"Ne.", promluvil zcela lhostejně a normální hlasitostí svého hlubokého hlasu. Ani se na mě nepodíval za celou tu dobu.

"Koukej na tu dobu.", ukazovala jsem na čas 20:30, vpravo dole na obrazovce.
"A co je s ním?"
"Z jejich třídy nevyšlo dost lidí."
"No, pár jich má o několik hodin méně a ostatní mohou odejít druhým vchodem. Ostatní nahrávky z kamer máme támhle.", ukazoval na krabici s dvanácti kazetami.
"Jej, těch je.", uniklo mi povzdychnutí.
Ale on si znovu podepřel bradu rukou, loktem zaklíněný o svůj renesanční stůl.
"Hele!", napřímil se. Chodbami školy proběhla zakrvácená dívka s blond vlasy. "To je ona! Iveta!", zapsal si čas na záznamu. "Aspoň něco, nemusíme se na ty kazety koukat celou dobu a rovnou to přetočíme zhruba na tenhle čas."
"Proboha!", za ní se otevíraly skříňky, ze kterých létaly veškeré učebnice. Kdyby běžela jen o trochu pomaleji, srazila by ji nějaká těžká kniha, nebo ostré propisovačky. Kamera byla v rohu na křižovatce chodeb, takže zachytila jen asi osm vteřin, než Iveta proběhla a dění se odebralo před jinou kameru.
Ihned jsme pustili další nahrávku, tam se odehrálo něco podobného. Hned další a na ní bylo už vidět, jak něco prorazilo dveře od záchodů. Všude se roztřískla krev.
"Viděla jsi někoho?", zabručel divně.
"Ne."
"Já taky ne. Věříš na duchy?"
Otočil se na mě. "Snad mi nechceš říkat, že existují!", rozesmál se.
"Viděl jsi vraha?", zeptala jsem se naprosto ledově a vážně. "Já teda ne. Objevili otisky nebo jiné stopy? Prý ne. Tak co potom."
"To neznamená, že duchové existují!", vyjel stroze.
"Já nevím.", zamnula jsem si oči.
"Ty nevíš? To je vážný…", jeho slova mi nahnala husí kůži.
"Co začít s výslechy? To by mohlo dost pomoci.", práskla jsem rukou o stůl.
"Dobrý nápad. Tak za hodinku?"
"Jo."
"Hned obvolám učitele…"
"Ne. Jen prváky."
"Dobrá. A pak si sedneme do čajovny. Znám jednu fakt skvělou!"

Kapitola 1. ,Lov na stín

18. června 2012 v 12:01 | Unique C |  Lov na stín
Kapitola 1.

Londýn, Vysoká umělecká škola, čas 21:15

Širokými chodbami školy se rozléhají rychlé kroky mladé dívky. Nechává za sebou cestičku z kapek krve, jenž jí tečou z podbřišku po stehnech, lýtkách, po botách až na zem. Opírá se o skříňku, která pod její tíhou zavrže. Splašeně se rozhlíží kolem sebe. Její rychlý tep společně s potem, vůní krve a jejího parfému je jako neodolatelná droga. Originální, jedinečná. Rychle oddychuje a dává se znovu do běhu chodbami. Téměř každých osm vteřin se ohlíží, jako by ji něco pronásledovalo.
Naráží na dveře od záchodů. Vstupuje na záchodky a zavírá za sebou dveře. Svírá kliku, až jí zbělaly klouby. Před dveře postaví velkou modročervenou skříňku s toaletními papíry a různými desinfekčními prostředky.
Do dveří někdo mlátí, div neprasknou. Ozývá se rána, další, znovu a zase! Nakonec vše ustane. Dívka se schoulila u topení za rohem, drží si ústa, aby nevykřikla, ale v tu ránu s dveře rozlétnou, skříňka se rozpůlí ve vzduchu. Těžká dřevěná skříňka s ocelovými rohy- to musela být ohromná síla!
Dívka zakřičela co mohla, couvala po zemi, plazila se a stále křičela, pištěla, vřískala…, ale nikdo nepřišel.
Její krev se rozlétla do všech stran…

Londýn, Vysoká škola, další den, čas 08:30

Ve škole akorát zvoní na první hodinu, ale místo žáků je ve škole policie.
"Co se tu stalo?", ozývaly se dětské hlasy všude kolem červenobílého igelitového proužky, nataženém kolem druhého pavilonu. "Tak co se tu stalo?"
"Udělejte místo, prosím, uhněte!", volal nemocniční personál, vezoucí nosítka, na nichž ležela nějaká osoba v černém pytli. "Uhněte!"
Lin vešla hlavním vchodem, neskrývala údiv. Následovaly ji její kamarádky- Niki, Cris, Abigail.
Linin zrak upoutal černý pytel. Věděla, kdo to je. Její pach bylo opravdu nemožné zakrýt. "Iveta.", pronesla stroze.
"Cože?", vytřeštila oči Abi.
"To je Iveta, poznám její parfém."
"Co myslíte, že se jí stalo?", zeptala se Niki.
"To nevím, ale cítíte to taky?", Lina pozvedla bradu a zhluboka dýchala nosem.
"Smrdí to tu po mycích prostředcích."
"Ne, to nemyslím…"
Abigail se napřímila. "Třetí?"
"Nemyslím si, že by někdo tenkrát utekl, když to nedala ani Evelin. Spíš někdo od Veleny.", Linin hlas byl naprosto vážný a její purpurové oči se stáhly opět do tmavě černých v úzkých linkách.
"Já nic necítím!", stěžovala si Cris.
"Když se denně hrabeš ve své parfumérii, tak se nediv! Nic jiného pak neznáš!"
Do školy vstoupila hubená žena, tak sto sedmdesát pět centimetrů, černé kadeře po ramena s blond melírky. Jedna drobná safírová náušnice na levém uchu, na druhém však zlatá s rubínem uprostřed. Voněla skořicí a řebíčkem. "Všichni vypadněte!", začala hulákat. Když procházela, šťouchla nechtěně loktem do Lin. "Ven sakra!" Její hlas byl jako prudká vichřice, ale v klidu by zněl jako jemný vánek, co lechtá vaše ušní boltce.
Nikdo ji ale neposlouchal.
Vytáhla jeden ze svých Rugerů SR1911 a střelila do stropu, odkud se oddrolil kus barvy a cihlového prášku.
Všichni se s křikem rozeběhli ke vchodu a protlačili se kolem čtyřek, div je neušlapali.

"Bylo to nutné?", zeptal se mě jeden z policistů.
"Jo, jinak by tu očumovali a já kdybych tady ležela, nejraději bych vstala z mrtvých, abych jim nakopala řitě.", uklidnila sem se a svůj Ruger zasunula zpět do koženého pouzdra.
"Vím, že jsi fakt dobrá, ale nechovej se tu jako královna hned po svém příjezdu!", pobouřil se policista se čtyřmi hvězdičkami na ramenou.
"Hele, 'kápo' , nejela jsem sem přes tři hodiny, abych tu poslouchala svůj denní režim, včetně mého chování….", odmlčela jsem se a vzdychla. "…raději mě začleň do dění,…prosím.", dlaň mi otřel pot z čela. Ve škole byl vydýchaný vzduch.
"No, je mrtvá už pár hodin. Odebrali jsme všechno, ohledali všechno, včetně těla, ale ani otisk nějakého pachatele."
"A co se tu stalo?"
Odkašlal si. "Jedna holka, jmenovala se Iveta… Našli jsme ji na záchodech, hned tady za rohem. Naprosto dokonale vykuchaná. Na stehnech byly stopy po bodných ranách nožem, ale to není všechno. Hlavu měla zaklíněnou v záchodové míse. Nejspíš se utopila."
"A vrah ji potom vykuchal? To by nemělo už smysl.", opřela jsem se o zeď.
"Ne, měla jen proříznuté celé břicho a z něho jí vysely veškeré orgány."
Otočila jsem se. "Kamery. Máte záznamy?"
"Už jsme se o to postarali, budou k dispozici do hodiny."
"Chci je hned vidět, hned, jak to bude možné.
"Ano.", sledoval opět pracující policisty, zajišťující nějaké důkazy, jako chlupy, krev. "Jo a Hano, jsem rád, že poslali tebe.", usmál se na mě.
"Jo, v L.A. je nuda.", mrkla jsem na toho podsaditého, ramenatého chlapíka se strništěm a hnědými vlasy po uši.


4.000 !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

17. června 2012 v 18:44 | Unique C |  Nezařazené
Jupííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!!!

Nárdherné číslo: za den návštěv: 33 Celkem: 4000 :D :D

Moc děkujiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii!!!!!!!!!!!!!! Moc mne to těší :-)))) Moc moc moc moc moc moc :D Třeba nemám tolik jako nějaké grafické profesionální blogy, nebo jako nějací umělci, nebo blogy s celebritami či dokonce ti, co dávají všude reklamy.... ale....

Jsem šťastný jako blecha v kožichu!!! :D WUIIIIII :D

Moc děkuji a doufám, ež to tak bude i nadále ;))))