Kapitola 24.

11. února 2012 v 20:04 | Aiko Several |  Richie Aiko Serie 2.
Kapitola 24.

"Přestaň ty chuděro!" ponižoval mě. "Zkus tohle!" bouchl do dřevěné desky o tloušťce tak deset centimetrů. "A s rozběhem." , usmál se, jak kdyby mi dával nějakou výhodu.
Bez odezvy od desky. Rána dopadla hladce , ale jediné co jsem odnesl z tohohle okamžiku byly rozbolavělé , bůh ví jestlipak ne rozdrcené , klouby na ruce. Později i na kolenou , loktech ,předloktích.
Zdrcující trénink zakončil o dvě hodiny později dvacetiminutový běh stále dokola v sálu.
Celý zdrcený , upocený , neschopný sebemenšího dalšího pohybu jsem padl na kraj postele. Bylo asi štěstí , že to vůbec mé tělo přežilo. Chce to pomalejší vzrůst obtížnosti. Tohle je jako dát novorozeněti štětec do ruky a čekat na dílo Picasa , pomyslel jsem si. Tiro nebyl v pokoji ,to nejspíš znamenalo ,že má práci. Chudák. Ale nebylo tomu tak. Zanedlouho se vplížil do pokoje.
"Ahoj. Kde jsi byl?"
"Ani se neptej." Rychle , stručně ,jasně , hlavně abych už spal.
"Aha. Promiň že budím."
"V pohodě.." svědomí mi nedalo , musel sem se zeptat. "A co ty? Jak ses měl?"
"Tak šlo to. Dneska nikdo ,takže i celkem lépe než šlo to." Usmál se. Já taky.
"Jsem unavený , dobrou noc."
"Dobrou." Svlékl si ponožky a ulehl. Teď jsem koukal že má čistě povlečený polštář, peřinu i matraci šedými prostěradly? Alespoň to tak v té tmě vypadalo ,šedá , nebo nějaká hnědá. Nevím.
Během chviličky jsem usl. Kdybych věděl ,co se mi bude zdát ,ani bych neulehl.
Zdál se mi sen, ve kterém opět vycházím schody k našemu bytu a zvoním. Zvoním jednou ,dvakrát, třikrát , čtyřikrát , pak někdo otevřel. Tentokráte to byl Nick. S otráveným výrazem na mě koukal. Ptal se mě "Co chceš?"
"Prosím?" otázal jsem se svého kluka.
"Co tu sakra ještě chceš? Jasně jsem ti řekl , že tu nebydlíš." Mezi klouby prstů pohazoval tenkou cigaretu. Foukl mi do tváře ten odporný kouř a v tu se za ním objevila tatáž ženská. Jen ve spodním prádle a průsvitném tričku. Vrazil jsme mu pěstí , no vlastně ne ,ale měl jsem na to sto chutí!
Znovu popotáhl ten humus do svých plic, odkud opět vyšel na můj obličej. "Dost sakra!" zavýskly mé hlasivky a já se probudil. Tiro klidně spal , byli čtyři ráno. Obličej od potu , vlhké vlasy a polštář celý na ždímání. Dlaň se mi otřela o čelo , čímž mě zbavila krůpějí , stékajících ke rtům. Jen zlý sen ,jen zlý sen … opakovalo se mi v hlavě stále dokola. Venku nesněžilo ,nemrzlo ,nepršelo, ba naopak. Oteplovalo se. Na silnicích osvětlující žluté světlo pouličních lamp se všude táhla břečka špinavého téměř rozteklého sněhu. Ještě že v tom nechodím.
Z dětství se mi vracejí vzpomínky na naše Vánoce z Japonska. S tátou jsme šli pro náš první živý stromek ,protože už taťka nechtěl ten hnusný ,odrbaný ,plastový. Byla podobná doba , jako dnes , teď mám na mysli počasí a především ten sníh. Domů jsme se vrátili oba s nádherným stromkem, byl i ve slevě. Opravdu vypadal skvěle! Což se nedalo říct o mých nohavicích , na tož pak o botách. Od mámy jsem sklidil pěkných ran na prdel , táta od mámy naopak pár polibků za stromek. Opačné názory měla , když po Vánocích uklízela jehličí a jiný bordel ze stromky.
Teď se tomu směju ,ale tenkrát , tenkrát mi do smíchu nebylo!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.